Dnes jsem měla živý sen.....

Dnes jsem měla živý sen…..

Dnes do raná jsem měla sen. Nebyl vůbec příjemný – vlastně byl hrůzostrašný, alespoň na začátku. Od včera se celý den průběžné modlím za mír. A i přesto, dnes v noci přisel sen, kde jsem ve válce ztratila svého muže i syna. Byli jednoduše povoláni a já zůstala s dcerami sama. Poté jsme byli nahnáni se spoustou lidí – hlavně žen do nějakého velkého prostoru- haly a tam po nás vojáci začali střílet. V tom davu lidí, jsem ztratila i své dcery a schytala jsem pár ran, ale pouze škrábanců, které jsem velmi živě cítila. Všichni jsem se choulili v hloučku a byl slyšet křik, pláč a cítit tak hmatatelný strach. Z ničeho nic palba ustala a já jsem se postavila a šla vstříc vojákům, kteří na mě mířili zbraněmi. Nějaká síla mě postavila….nevystřelila již ani jedna rána. Cítila jsem kolem sebe ohromné světlo…nepopsatelnou sílu, která se najednou ničeho nebála, vše jí bylo tak známé. Cítila jsem nepopsatelný klid, že i když mě zastřelí – znám to, ale někde jsem cítila, že již nevystřelí. Došla jsem k jednomu vojákovi…byl tak podobný mému synovi, alespoň věkem. Bylo mu asi kolem 17let. Byl mladinký, a tak vystrašený, celý se klepal hrůzou. Nastalo ticho a on najednou svoji zbraň odložil. Objali jsme se a on se srdceryvně rozplakal. Událo se to, že najednou všichni vojáci složili zbraně a postupně se ostatní lidé zvedali a začali se všichni vzájemně objímat a pomáhat si. V tomto prostoru nastalo zvláštní pochopení, již se touto halou nelinul strach ze smrti, ale láskyplná energie odpuštění, míru a lásky. Byla v KAŽDÉM z nás…..pak jsem se probudila.

Do rána jsem již neusnula a několik hodin se modlila a tuto energii šířila, jakkoliv mi to šlo.

A proto, bych ráda vyjádřila svůj postoj k situaci, která se nyní děje. Říkala jsem si, že postačí má modlitba za mír pro VŠECHNY na této planetě.  A to bez rozdílu. Protože mi to jinak smysl nedává. Bez rozdílu jaký z nás, kdo jsme. Bez toho, aniž bychom soudili a ať už máme nastudováno nebo nám stačí media je to jedno. Někdo ví víc a někdo si myslí že ví víc. Někdo se distancuje někdo má potřebu stále bojovat a soudit. Ale kde ten boj začíná? Položili jste si někdy tuto otázku? Po staletí jsou tu na zemi války a nepokoje. A to jen značí to, že tyto války a nepokoje máme uvnitř sebe. Pouze a jen v různých obměnách - jednou jsem zabíjeli a po druhé jsme byli zabiti. Jednou jsme si mysleli, že pod záminkou Boha pácháme dobro, a tak jsme zabíjeli. Jednoduše jsme bránili svůj holý život. Těch veríi je tolik…. Vše jsem si již tolikrát prožili (duše) a nyní se stále opakuje to stejné. Boj. Vnitřní boj, který je na čase, aby ustal. Který je potřeba jednou pro vždy odložit a začít cítit srdcem. Hledat mír v sobe, protože dokud jej nenajdu ve svém nitru a nezačnu po něm uvnitř sebe pokukovat a hledat jej skrze vnitřní otázky a postoje, nic moc se nezmění. Stále budu na jedné nebo druhé straně. Ano jsem v dualitě. Ale ta si klade velké podmínky a očekávaní a mnohdy vede pouze a jen k tomu že druhý z dané situace vyjde hůře anebo naopak… zaleží jaké jsem povahy, jak dominantní jsem nebo nikoliv. Zda celý život ustupujeme na úkor sebe, nebo zda umíme prosazovat své. Ale cítíte to? Bojujeme stále se sebou a to podstatné, že stále bojujeme nám uniká. Jak často lidé říkají… je to boj, není to jednoduché, on za to může, že se cítím nějak…bla bla bla. Vše začíná u nás a naších nejbližších, které máme doma, a to je RODINA. Jak mohu být v míru a bojovat? To nelze. Pokud jsem se sebou v míru, a to doslova, nevytvářím v sobě tlaky a násilí v podobě podmínek…AŽ něco, tak….v podobě očekávání od sebe a tím pádem od druhých. Již nevytvářím marná očekávaní a nemám již potřebu sobě ani druhým nic dokazovat. Mizí potřeba subjektivního hodnocení. Potřeba soucitu a empatie je na místě. Pak jsem na velmi dobré cestě. Cestě klidu, úcty a smíru. Dojít si až sem nyní vnímám, jako prioritu… a právě tato doba a tyto situace, které se nyní dějí nás nikam jinam nevedou. Nelze jinak. Píšu a derou se mi slzy. Vše se nám zrcadlí v našich životech. Začínáme vždy a jen u sebe, a jak na tom jsme, uvidíme venku nejvíce u našich milovaných. Vnímám to tak, že najít mír v sobě a rodině, je nyní prioritou. Pak společnost a každý jeden jednotlivec se může posunout dál na vyšší úroveň vědomí – nebo také širšího vnímaní. Každý z nás jsme samostatný „vesmír“ a zároveň se vzájemně prolínáme a ovlivňujeme vesmíry těch druhých. Začněme si prosím vytvářet svůj vlastní vesmír harmonický, láskyplný a laskavý. Modleme se jeden za druhého, a to bez rozdílu. Modleme se za sebe…modleme se za mír. Přejme druhým jen to nejlepší. Prosme, nechť začneme konečně všichni cítit srdcem. Mír nenese podmínky. Mír si neklade nároky. Mír je nestranný. Mír pouze je. Stejně jako Bůh. Milujme sebe. Milujme děti bez rozdílu a nároku na to, jak si já přeji, aby se chovaly, učily nebo vystupovaly. Objímejme je. Toto je náš úkol číslo jedna. Přijmout sebe bez podmínek právě TEĎ. Veškeré staré programy, tíhy a nesmyslné postoje odevzdejte Bohu. Nic z našich bolestí a strachů si nenechejme.

t Již pro toto není prostor. Naplňme se naopak božskou léčivou silou. Dovolme, aby z nás bůh sejmul vše tíživé a nepotřebné. On přesně ví, co to je!!! Následně pak mohu s lehkostí přijímat ty druhé. Milovat se bez bolesti bez výmluv a strachu.

Modlím se za to, aby všichni lidé cítili srdcem. Modlím se, nechť každý z nás najde spojení s Bohem. Modlím se za každé dítě, ženu, muže i vojáka. Modlím se za lásku na zemi. Modlím se za naši planetu, jako láskyplnou bytost, která trpí, když trpíme my. Nebo naopak cítí lásku, když se milujeme a jsme šťastni. Když naše mírumilovné prosby a laskavé modlitby jsou vysílány. Modlím se za odpuštění – puštění se všeho nepotřebného v nás. Modlím se ať je z nás sejmuta, jednou pro vždy tíha, všech generací po staletí. Ať dojdeme do bodu nula do bodu zrodu naší duse a tam zakusíme její zázračnou a božskou energii a z té vycházíme. Modlím se za svět v lásce radosti a míru. Tento „vesmír“ si vytvářím já. Toto přeji všem. Tento laskavý vesmír v nás je zaklad. Co vysílám, to dostávám.

Poslední asi dva roky tento vnitřní postoj ke mně proudí ukotvuje se a je stále silnější. Již nemám POTŘEBU někoho někam směrovat, někoho vést a pomáhat ve smyslu toho, že plně respektuji každý jednotlivý život. Respektuji každého životní příběh, ať už je jakýkoliv. Ano dříve jsem tuto potřebu přirozeně měla… a myslela si, že je ta správná - v dobrém pomoci, nasměrovat, vést atd….díky bohu, že i tato potřeba odpadla. Dala jsem si tím ohromnou svobodu. Svobodu a volnost, a to jen tím, že doslova má osobnost Míša… jednoduše odstoupila. Udělala krok, anebo spíše několik kroků zpět a dovolila Bohu skrze ní tvořit. Upozadila jsem potřebu a chtění. Konečně. Jaká úleva nastala. Jak jednoduché to je. Protože Míša, jako osobnost se již „vystřílela“. Vnímáte ty slova, jak jsou kouzelná. Doslova se vystřílela, aby mohl ustat vnitřní boj.  Aby mohl nastat vnitřní pokoj a mír. Protože již nic z toho, co jsem dělala mi nedávalo smysl anebo ne takový, který jsem věděla, že již znám nebo spíš má duše tak niterně zná. Teď vím, že jsem již doma – uvnitř sebe. Je to tato síla právě ta „volná energie“, která je tu pro všechny. Je to Bůh. Je jedno, jak si tuto sílu nazveme, stejně tu byla je a vždy bude. Je to prazáklad – pralátka všeho. Tato síla nic neuspěchá a ani nezpomalí. Tato síla je a já jsem si dovolila, aby prostoupila každičkou buňkou mého bytí.  Živí nás – dává nám VŠE.  Proto věřím, že s kým se potkat mám, abychom se vzájemně obohatili – opět krásné slovo… tak se potkáme. Cítím, že vše proudí, tak jak má, a to pro každého.

Mír v nás. S láskou a úctou Míša